Life is not mean to be easy - 28

15. května 2016 v 20:09 | *Alli* |  Life is not mean to be easy
"Jaké jsou plány na zítra?" Zeptala jsem se kluků a úspěšně ignorovala společnost Sydney.
"Zatím asi žádné." Dostala se mi čtyřhlasná odpověď. "Ty něco máš?"
"Přemýšlela jsem, že se ozvu bývalému spolužákovi, který si tady našel holku, jestli tu náhodou není. Je to divný, ale začínají mi ty děcka chybět." Tolik jsem se od nich těšila a teď žiju tady a najednou mi chybí. Je to zvláštní.
"Ten, co ti kvůli němu ublížil ten debil v parku?" Zeptal se Tom. Nechtěla jsem na to vzpomínat a už vůbec ne z tohohle úhlu pohledu. Erika si budu vždycky pamatovat jako násilnickýho žárlivýho magora. Zato Jirka za nic z toho nemůže. Nechci ho obviňovat z něčeho, o čem ani neví, že se stalo.
"Nemůže za to, že je Erik debil, ale jo. Myslím přesně toho."
"Co se ti stalo? Někdo si tě spletl s kurvou? Ani bych se nedivila." Zasmála se Sydney. A v tuhle chvíli jsem se rozhodla, že pro mě neexistuje. Jako by byla vzduch.
"Ne. Potkala svýho ex. A pak jsem je potkal já." Vysvětlil Tom a zasmál se.
"Odkdy ty zachraňuješ nějaký chudáky na ulici?" Další pokus, jak mě buď ponížit, nebo mi ublížit.
"Od tý doby, co znám naší Terezu." Vmetl jí do tváře. Musela jsem se zasmát jejímu výrazu, když vyslovil to "naší Terezu".
"Je tu snad něco vtipnýho?" Otočila se zase na mě. Totální ignorace. Totální ignorace... Opakoval jsem si pořád v duchu, aby mě náhodou nemohlo napadnout, odpovědět jí. "Hodláš mě tady jako ignorovat?" Ani jsem se na ni nepodívala, ale vztek z jejího hlasu přímo sršel. Zase jsem jí nevěnovala pozornost. Klukům asi došlo, co dělám a začali se tiše pohechtávat. "Pořád jste mi nikdo neřekl, kterýmu z vás vlezla do postele, že ji tu necháváte."
"Co já vím, tak nikomu." Začal Gustav. "Já to nebyl, to vím jistě. A Tom ani Georg taky ne, protože by se s tím určitě všude chlubili." Ani jednomu z nás nepřišlo divné, že nezmínil Billa. Od Vánoc si všichni zvykli na to, že se chováme jako nejbližší sourozenci a nikomu už to nepřišlo zvláštní, prostě jedna ze samozřejmých věcí.
Ale Sydney to nevěděla, ostatně jako nikdo z jejich návštěvy a pochopila to trošku jinak. "Aha. Takže tě Bille už unavilo čekání na tu pravou a dal ses na Tomův způsob života?" Naštvala se.
"Cože? Pane bože, ne! S Terezou bych nikdy nespal!" Zhrozil se Bill. A já taky. Spát s ním by pro mě bylo, jako spát se starším bratrem. Prostě hnus.
"Oh... Už ti došlo, jak jsi hnusná? Ani Bill by s tebou nespal. Hnusí se mu dokonce i jen ta představa! A já se mu ani nedivím, mám ostatně stejný názor." Vysmála se mi do obličeje.
"Tak to bylo od tebe trošku hnusný." Pronesl Andreas.
"A taky to bylo pěkně chybný." Ozval se Bill. "Já osobně si myslím, že je Tereza jedna z nejhezčích holek a kluci mi asi dají za pravdu. A já jsem na ní taky pyšný, protože je jako moje sestra."
"Sestra?" Div jí neupadla dolní čelist.
"Jo. Moje malá milá sestřička."
"No, tak jestli jste už dojedli, já to uklidím." Vstala jsem a začala dávat nádobí do myčky. "Jo a Tome? Já půjdu nakoupit, tak pokračovat budeme jindy, jo?"
"Jasný. Já si teď jen půjdu zopakovat, co už umím a taky ten street dance, abych si příště nemusel připadat tolik jako nemožný nemehlo." Zasmál se.
"Každý se to musí naučit, než bude dobrej. Já jsem byla ještě horší, takže až to budeš dělat tak dlouho, jako já, tak budeš ještě lepší." Ujistila jsem ho se smíchem. Když jsem začínala chodit do tanečních kroužků, skoro každý den jsem brečela, protože mi přišlo, že jsem nejhorší ze všech a že se mi všichni budou smát, až někde budeme vystupovat. Ani ujišťování učitelů, že mi to jde a jsem jedna z nejlepších mi nepomáhalo. Moje sebevědomí se zvedlo až na první soutěži jednotlivců. Měla jsem z ní strašný strach, ale nakonec jsem vyhrála druhé místo. Od té doby jsem už doma kvůli tancování nikdy nebrečela.
"Dík. Užij si ve městě." Popřál mi a zmizel z kuchyně, jako všichni před ním.
V pokoji jsem si vzala černé upnuté kalhoty, černé tričko a černou mikinu. U dveří jsem na sebe natáhla ještě bundu a s kabelkou přes rameno jsem opustila pozemek s jedním chápkem z ochranky v zádech.
Kvůli nadcházejícímu turné se pár novinářů usídlilo před bránou, aby mohli náhodou jako první zveřejnit co nejlepší fotky, až kluci vylezou. Jimmi mi otevřel bránu a fotoaparáty začaly cvakat na plný výkon. Jen jsem si přes hlavu nasadila kapucu a na oči si vzala tmavý mouchy přes půl obličeje.
Ze začátku jsme se snažili mojí přítomnost u kluků tajit, a taky se nám to až do Vánoc překvapivě dařilo. Pak už se to ale nedalo, tak jsme je začali ignorovat. Všechny otázky kolem mojí osoby kluci ignorovali, nic nepopřeli, ale ani nic neřekli. Doteď nikdo neví ani jak se jmenuju.
"Kdo jste, slečno?" "Kolik vám je?" "Jaký máte vztah s klukama?" "Odkud jste?" "Pojedete na turné?" "Chodíte s Billem?" "Jste přítelkyně Toma?" "Jak jste je potkala?" Pokřikovali na mě otázky ze všech stran a já si představovala, co bych jim tak řekla. Už jen ta představa mi vykouzlila úsměv na tváři, kde zůstal až do večera.
Prošla jsem nějaké krámky s oblečením, bižuterií i botama a zpátky jsem se vracela s kupou tašek. Nesla jsem jich asi pět a můj bodyguard jich měl dalších pět plus dvě tašky plné jídla, které jsme koupili jako poslední, aby se nezkazilo.
Před bránou se na nás zase sesypali novináři dychtící po dalších skandálech a informacích. Nevím, proč je to pořád baví, když ví, že jim stejně nic neřekneme.
Jimmi nás pustil dovnitř a já si konečně sundala sluneční brýle. Ve městě se na mě díval každý jako na blázna, protože je zima a já si tady vykračuju s brejlema přes půl tváře.
"Bože, Terezo!" Zasmál se za mnou Jimmi. Otočila jsem se na něj s nechápavým pohledem. "Jsi jak Bill, taky tak moc nakupuješ. Navíc ty tašky tahá chlápek, který tě má hlídat."
"Hej! Já za to nemůžu! Chtěla jsem si je vzít sama, ale on mi je sprostě sebral." Bránila jsem se s vážnou tváří. Nevydrželo mi to ale moc dlouho, protože mi začaly cukat koutky a já se taky rozesmála.
"Ještě aby ne. Kdyby tě to nechal táhnou, tak ho vyhodím." Nasadil přísnej výraz, ale ani jemu nevydržel. "Tak běžte, ať vám neupadnou ruce." Poslal nás do domu.
Bodyguard, ani nevím, jak se jmenoval, byl tak hodnej, že tašky s jídlem položil v kuchyni na stůl a moje s oblečením mi odnesl až do pokoje. A pak bez rozloučení odešel, nepočkal ani na poděkování. Asi na to není od kluků zvyklý, ti nikdy neděkují, po těch letech to berou jako jejich povinnost, za kterou nemusí děkovat. Ale já jsem jiná. Jsem zvyklá všem děkovat. Tohohle tu ale za tu dobu, co tu jsem, vidím poprvé, takže asi neví, že já v tomhle ohledu nejsem jako kluci.

Nakupováním jsem zabila celé odpoledne. Najedla jsem se cestou zpátky, takže jsem si teď jen skočila do sprchy, vyčistila si zuby a po uklízení jídla na svoje místo, jsem si šla lehnout.
 

Spolek II - 10

24. dubna 2016 v 19:06 | *Alli* |  2.řada Spolek ΩΔΨ
"Dobře." Odpověděla jsem hned. "Jenom jsem se večer musela ještě dospat, protože jsem byla opravdu vyřízená.. Ale koncert byl super." Připomněla jsem původní cíl tehdejšího večera.
"A ve škole to taky ušlo ne? Ani hlava nebolela.." Zasmál se.
"Vůbec." Řekla jsem ironicky.
"Já jsem ti pak říkal, ať to tak nehrotíš.." Uculil se.
"Hele, nesváděj to na mě. Já jsem chtěla jít spát."
"Jo. Do Omegy. Vzbudit všechny sestry."
"Neříkej, že ti záleželo na blahu mých sester.." Nevěřila jsem mu. Spíš bych řekla, že mě doopravdy chtěl do postele..
"Až jsi mi řekla Tome, tak jo." Zasmál se.
"Mohli byste laskavě přestat kecat?" Zeptal se podrážděně Tom.
"Já radši mizím, než dostanu přes hubu." Řekl Matt. "Měj se, Beruško." Usmál se na mě a připojil se ke svému domu.
"Tys mu řekla Tome?" Pošeptal Tom.
"Prý jo." Odpověděla jsem stručně. Celkem se mě dotklo, že mu vadí, že jsme se tady bavili. Vždyť se s ním on bavit nemusel, jenom jsme nezávazně konverzovali. A ať mi netvrdí, že poslouchá ty kecy holkek z ostatních domů..
"Nezlob se." Pošeptal po chvíli.
"Nezlobím." Odpověděla jsem. Sice ne popravdě, ale nechtěla jsem mezi nás tahat spory, které má jenom on. Já nemám problém s tím, že se baví s ostatníma holkama. "Jenom nechápu, proč ti vadí, že se bavím s ostatníma klukama. Žárlíš snad?" Pootočila jsem se na něj. Jeho smutný pohled mě naprosto překvapil a odzbrojil. Všechny argumenty, které jsem si slátávala v hlavě, se vypařily.
"Nežárlím. Jenom mi vadí Matt." Vzdychl.
"Prosím, neřešme to." Otočila jsem se zpátky, abych viděla na pódium.
"Dobře." Pošeptal mi do ucha a políbil mě na zátylek.
Claudii to opravdu šíleně slušelo. Ani jednou nezakolísala a když přešla na své místo, působila tak sebejistě, že to prostě musela vyhrát ona. Nebylo pochyb. Při jejím příchodu se ozval největší potlesk a jásot, který začal už při vyhlášení našeho domu. Ona jenom sklízela všechnu tu slávu, která padala na naše sesterstvo. A já jsem jí to přála.
"Mělas tam být ty." Řekl Tom.
"Ne. Vůbec jsem tam neměla být." Oponovala jsem.
"Mel."
"Tome, nech toho. Tohle není pro mě. Claudii se splnil sen, bude oblíbená a vůbec, nikdo by náš dům nemohl reprezentovat líp. Tak přestaň, prosím."
"Promiň, lásko. Nechtěl jsem.. Víš, ale v těch šatech bych tě chtěl moc vidět." Pošeptal mi do ucha. Jenom jsem se usmála a nijak na to neodpověděla.
"Já jsem ti říkala, že je to tvoje." Objala jsem Claudii po tom, co se převlékla do džínů a trička.
"Mel, je to jenom díky tomu, že jsi náš dům dovedla do takové oblíbenosti."
"Ne. Je to díky tomu, že jsi tam byla ty. Lidem ses líbila ty a ne náš dům."
"Ale taky to udělalo svoje."
"Možná trošičku.. Pojď to oslavit." Vzala jsem ji za ruku.
"Víš.. Mel, domluvila jsem se už s Billem..." Začala opatrně.
"Aha.. Tak to pak běž. Ještě, abych tě zdržovala. No utíkej." Usmála jsem se.
"Nevadí?"
"Blázníš? A pozdravuj ho."
"Budu." Usmála se a spěchala za ním.
"Tome, cos mi to chtěl říct?" Pohladila jsem ho po nahé hrudi a bradou se o ni opřela.
"Co máš na mysli?" Zeptal se a pohladil mě po zádech. Konečky prstů mi přejížděl podél páteře. Budilo to ve mně mrazení a hrozně příjemný, ale nepopsatelný pocit.
"No, jak jsi přijel. Něco jsi mi chtěl říct, ale řekl jsi, že až potom. " Připomněla jsem mu. "Vzpomínáš?"
Chvíli mlčel, než přikývl.
"Aha. Už vím, o čem mluvíš. No, ale já to nechci teď říkat."
"Proč? Nebudeš snad zase muset odjet, že ne?" Zeptala jsem se na to, co jsem nejvíc nechtěla, aby se uskutečnilo. Tom těžce vzdychl a sklopil pohled. Začal si hrát s třásní od polštáře, místo aby se na mě podíval.
"Možná jo, možná ne."
"To nevíš?"
"To nezáleží na mě."
"A na kom teda? Na soudu? Je to přece už uzavřené, ne?"
"Se soudem už je všechno vyřešené.." Odpověděl hned.
"Tak čeho se to týká?" Opřela jsem se o lokty a nakonec se posadila. Tenkou přikrývku jsem si obmotala kolem nahého těla.
"Proč se zakrýváš? Jsi nádherná.." Usmál se a zatahal mě za okraj přikrývky.
"Tome, neodbočuj od tématu." Přitáhla jsem si přikrývku víc k tělu. "Čeho se to týká?"
"Nechci to teď rozebírat. Doopravdy.." Taky se posadil a přitáhl si mě k sobě. Přitulila jsem se, ale pak jsem si uvědomila, že mi neodpovídá možná z jiného důvodu. Znovu jsem se odtáhla.
"Co se děje, Mel?"
"Čeho se to týká?" Zopakovala jsem svou otázku po třetí.
"Ničeho." Odpověděl. Tohle jsem čekala.
"Koho se to týká?" Tázavě jsem se na něj podívala. Prvně překvapeně zvedl obočí a pak mu sklesl pohled.
"Nikoho."
"A řekneš mi to do očí?" Zeptala jsem se klidně. Tom ke mně zvedl pohled. Smutný pohled. Vzdychl a nadechl se, aby mi odpověděl, ale pak zase zaklapl pusu beze slova.
"Tome..." Pošeptala jsem, když se na mě chvíli jenom díval. Vzala jsem ho za dlaň a pohrávala si s jeho prsty.. "Já se nenaštvu, když mi řekneš, že sis tam našel jinou. Sice mi to bude líto, že jsi tak využil mou důvěru, ale já jsem říkala, že se máme rozejít před tím, než odjedeš. Víš, Tome-"
"Nepodvedl jsem tě, jestli myslíš na tohle." Přerušil mě. "To by mě ani ve snu nenapadlo. Ty jsi to nejlepší, co mě kdy potkalo. Tebe bych se nikdy v životě nevzdal.. Melanie.. Prosím tě, jak tě tohle mohlo napadnout?"
"Já nevím.. Když je v tom někdo jiný? O koho se teda jedná?"
"O Andreu."
"Takže je v tom holka.."
"Mel, ale není to tak, jak si myslíš. Já jsem tě doopravdy nepodvedl." Hned mě objal a políbil.
"Tak co s ní máš, s tou Andreou?"
Zase vzdychl.
"Věříš mi, že jsem věrný?"
"Věřím, Tome. Důvěřuju ti. Ale konečně mi řekni, co se děje. Nenapínej mě a vybal to." Usmála jsem se na něj.
"Mám s ní dítě."
Báři

Life is not mean to be easy - 27

13. dubna 2016 v 15:12 | *Alli* |  Life is not mean to be easy
"Terezo!" Slyšela jsem Toma a Billa a v zrcadlech viděla, jak se ke mně rozběhli. "Jsi v pořádku?"
Posadila jsem se a podívala se ke dveřím. "Jo. Jen jste mě vylekali, myslela jsem, že jste dole." Bill zamířil k reprákům, aby vypnul hudbu a nemuseli jsme tady na sebe křičet.
Tom přišel ke mně a pomohl mi vstát. "Nechtěli jsme tě vyděsit. Klepal jsem, ale asi jsi to neslyšela." Vysvětlil mi a podal mi flašku s pitím. "A co jsi tady vůbec dělala? Vypadáš, jako bys uběhla maratón."
"Jen si potřebuju zvýšit kondičku."
"A taky rovnováhu ne? Když s tu válíš po zemi." Ušklíbla se Gustavova sestra.
"Nech ji!" Vyjel na ní Gustav hned.
"Jen jsem nestihla uhnout nohu." Vysvětlila jsem jí.
"Terezo! Ty krvácíš!" Zděsil se Tom a zíral na mojí levou ruku. Taky jsem se tam podívala. Rána, kterou jsem si udělala, když Andreas zazvonil, začala znovu krvácet. Asi tím, že jsem se do ní praštila při pádu.
"To nic není." Mávla jsem rukou. "Ani to necítím."
"Tak to ne. Jestli nic jiného, tak ti to převážu." Rozhodl Tom a už mě táhl za sebou po schodech do kuchyně, kde schovávali lékárničku. Posadil mě za stůl a celou ruku od loktu až k zápěstí mi ruku zavázal stahovacím obvazem. "Hotovo."
"Dík. Já se asi vrátím nahoru." Zvedla jsem se a zaváhala, "nechceš jít taky?"
"Nevím. Učím se s Billem, takže bych ti tak jen překážel." Viděla jsem mu na očích, že by jít chtěl.
"A co, když tě naučím ještě něco jinýho? Bill má navíc společenský tance, tak můžeš zkusit třeba hip-hop. Sice ho neovládám zas tolik, ale základy tě naučit můžu." Přihlásila jsem se sice do kurzů, ale ty začínají až za dva týdny a kvůli turné jsem se z nich zase odhlasila. Sice mě to mrzí, ale nějak to přežiju.
"Vážně? Díky." Vyskočil na nohy a objal mě. Jen jsem šokem zůstala stát na místě. "Já se půjdu převlíknout." Zmizel na schodech, tak rychle, že jsem to skoro nepostřehla.
Jen jsem zakroutila hlavou a vyšla do studia. "Co tu děláte?" Zeptala jsem se nepříjemně, když jsem všechny našla v mém soukromém útočišti proti okolí.
"Ukazovali jsme jim, jak sis to tady pro svůj tanec hezky zařídila." Vysvětlil Bill a nepřestával se na ně culit jak sluníčko.
"Sobě? Já myslela, že vám s to tu taky líbí a taky tu chcete trávit čas. Ale jestli ne, tak vám všechny ty věci zaplatím a z dědictví zaplatím obnovení vašeho podkroví. Nechtěla jsem, aby vám to překáželo." Vyjela jsem na něj. Proč mě dneska všechno štve? Už od rána mám vlnou náladu. A nikdo z nich mi jí moc nezlepšuje.
"Tak jsem to nemyslel, Terez. Já..." Začal Bill.
"To je dobrý. Jen mám špatnou náladu, promiň." Omluvila jsem se mu. "Chcete si zatancovat? Protože já si teď s Tomem zatancuju, tak jestli ne, mohli byste mi zase pustit hudbu." Snažila jsem se je slušně ale rychle vyhodit. Bohužel to vypadalo, že to nepochopili, protože pustili písničky a zůstali tady stát. Přemýšlela jsem, jak jim to ještě víc naznačit, když přišel Tom.
"To tady na nás jako budete čumět?" A tohle už pochopili a nechali nás v klidu tancovat.
"Tome? Když tě tu nechám samotnýho, nic si neuděláš? Že jo? Musím jít uvařit oběd." Ujišťovala jsem se. Nechtěla bych mít jeho zdraví na krku.
"Jasný. A co bude dobrého?" Zasmál se.
"Losos." Je zvláštní, že jsou vegetariáni, ale ryby jedí. Trvalo mi, než jsem si na takovéhle zvláštnosti zvykla.
"Super, už se těším. Co budeš mít ty?" Překvapilo mě, že si pamatuje, i když ryby nedělám tak často, že je nejím. Přijde mi, že nemají žádnou pořádnou chuť a jakobych z nich pořád ještě cítila rybynu.
"Koupila jsem sekanou. Něco sním k obědu a zbytek dojí kluci k svačině." Usmála jsem se a seběhla do kuchyně. Nemá cenu se teď sprchovat, když se při vaření zašpiním a načichnu.
"Oběd!" Zakřičela jsem přes celý dům, aby mě slyšel i Tom nahoře ve studiu. Je sice zvukotěsné, ale jen směrem ven. Když jste uvnitř, slyšíte všechno, jako by tam ani žádná izolace nebyla.
"Mňam!" Přiřítili se ke stolu kluci.
"Děláte, jako byste týden nejedli." Zasmála jsem se jejich počínání. Skoro se o jídlo poprali, aby si mohli nandat co největší porci. "A kde jste nechali ostatní?" Zeptala jsem se zvědavě.
"Asi jsou v pokojích." Pokrčili všichni najednou rameny a už si nandavali jídlo na svoje talíře.
"Nebudeme jíst, dokud tu nebudou všichni." Rozhodla jsem a ukázala na ně přísně prstem. "Takže tady počkáte, než pro ně dojdu. Jinak si vařte sami." Schválně jsem šla po schodech co nejpomaleji. Zaklepala jsem na první dveře. "Pojďte na oběd." To samé jsem udělala i u ostatních pokojů pro hosty.
"Neotravuj." Vyštěkla na mě Gustavova sestra.
"Jdu ti jen říct, že je hotový oběd a všichni na tebe čekají." Nebudu se s ní hádat. Nebudu se s ní hádat. Nebudu se s ní hádat.
"No a co já s tím." Tak odporný pohled jsem dlouho neviděla.
"Přijď dolů." Pokrčila jsem rameny a otočila se.
"Si nenechám rozkazovat nějakou přiblblou služkou, jako jseš ty." Cože? Já a služka?
"Nejsem žádná služka." Zavrčela jsem.
"A co teda? Tomova hračka?" Posmívala se mi dál.
"Nevím, co s tím všichni máte. Tom si sem nevodí tolik holek. A já rozhodně jedna z nich nejsem." Vážně Toma lituju. Vím, že má takovouhle pověst a sám si ji upevňuje, ale doopravdy takový není. Je to jeho obrana před světem.
"Prosimtě, jako bych ti měla věřit." Zasmála se. "Jsi jen další praštěná fanynka, které se splnil sen. Ale jedno ti řeknu. Nech Billa na pokoji." Tak to jsem nečekala. Celou dobu se tu bavíme o Tomovi a ona vyrukuje s Billem? Gustava bych pochopila, když je to její bratr, ale co Bill? Že by o něj naše Sydney měla zájem? Doufám, že Bill není tak blbej, aby s ní něco měl.
"Nemám tušení, o čem mluvíš," už se nadechovala, ale já jsem pokračovala, "a pojď na oběd, jinak tam ostatní umřou hlady."

 


Spolek II - 9

8. dubna 2016 v 13:40 | *Alli* |  2.řada Spolek ΩΔΨ
~~~
Při večeři nás Betsy informovala o nastávající víkendové události.
"Tahle soutěž se týká jenom sesterstev. A záleží převážně na počtu hlasů od nezúčastněných sester a bratrů." Začala. "Jedná se o Miss Greek letošního roku. Výherkyně bude mít provolegia, o jakých se vám ani nesnilo. Každé sesterstvo má vybrat jednu ze svého středu, která bude zastupovat spolek."
"Díky, Betsy. Vidím, že ti tahle funkce dokonale sedla." Usmála jsem se na ni a postavila se. "Máte návrhy na nominaci?"
"Tebe." Ozvala se Sindy.
"Díky, Sindy, to je milé. Ale já toho mám bohužel nad hlavu a myslím, že více překvapíme, když to bude někdo jiný. Všechny sestry ostatních spolků si určitě zvolí své prezidentky." Podotkla jsem.
"To je pravda. Ale koho?"
"Právě proto si myslím, že bychom měly vybrat Claudii. Tak nádherné vlasy nemá snad žádná a ostatní soutěžící budou určitě blondýny. Myslím, že nikdo by nás nemohl lépe zastoupit."
"Ale Mel.." Uculila se Claudie. Potěšilo mě, že většina hlasovala pro.
"Výborně, dámy. Tak přeji dobrou chuť." Usmála jsem se a sedla si.
"Budeš kandidovat na Miss?" Zeptal se mě Tom. Právě jsme se procházeli, nohy nás vedly k naší louce. Za chvíli bychom tam měli být.
"Ne. Sice mě holky navrhly, ale já jsem odmítla."
"Zlato, proč?"
"Víš, co se mnou dělají pohledy cizích lidí, ne? Nesnáším, když jsem středem zájmu."
"Ty nervačko jedna.." Přitáhl si mě k sobě. "Nevadí. Pro mě budeš Miss i tak. A kdo teda bude místo tebe?"
"Jak místo mě? Není automatické, že bych to měla být já."
"Já vím.. Ale počítal jsem s tím.." Pokrčila rameny.
"Claudie." Odpověděla jsem na předchozí otázku.
"To bude Bill pyšný.." Zachechtal se.
"Už konečně?"
"Ne, ale myslím, že se brzo odváží.. Hlavně to nekecni!" Varoval mě.
"Já? Prosímtě.." Odfrkla jsem si. "Co jsi mi vůbec tehdy chtěl říct?" Znovu jsem to vzpomněla.
"Až jindy. Teď je čas na něco jiného." Řekl tajemně.
"Tome, já se tě bojím!" Koukla jsem na něj. Stočil ke mně pohled a šibalsky se usmál.
"To bys teda měla." Chytil mě kolem pasu a skočil s náma do velké hromady posekané trávy. Skončila jsem na zádech v měkké podstýlce a Tom ležel na mě, opíral se o lokty, které se mu ale bořily do trávy.
"Ty jsi blázen.." Zasmála jsem se.
"Do tebe. Jedině a pouze do tebe, Melanie." Dlouze mě políbil. Cítila jsem, jak taju.
"Neříkej to, nebo se rozbrečím."
"Ale Mel, snad nemáš city?" Zasmál se. Prsty jsem mu zajela na zátylek a přitáhla si ho blíž.
"Moc riskuješ." Pošeptala jsem mezi polibky.
Delší dobu jsme se líbali. Cítila jsem, jak mě jeho přirození tlačí na rozkrok.
"Tak se konečně přivítáme?" Pošeptala jsem mu vášnivě do ucha a pak mu sklousla lalůček. Pár dreadů mu sklouzlo do obličeje. Vzepřel se na rukách a vážně se na mě podíval.
"Ale Mel.." Odmlčel se.
"Jestli se bojíš o to, tak neboj.." Pochopila jsem ho. "Začala jsem brát prášky."
"Opravdu?" Něžně se na mě podíval. Přikývla jsem. "A já si říkal, že ses nějak vyvinula." Pousmál se a zabořil obličej do mého poprsí.
"Tome." Zasmála jsem se. Zvedl ke mně obličej a políbil mě.
"Kdyby mi tehdy někdo řekl, že budeš ještě krásnější, nevěřil bych, že je to ještě možné.."
"Tak jsem přibrala, no.." Protočila jsem oči.
"Hlavní je, že víš kde.." Znovu se šibalsky usmál. V očích mu zajiskřilo a pak opět sklopil pohled na má ňadra.
"Můžu ti tady vybrat tu trávu?" Zasmál se Tom a prohrábl mi vlasy.
"Díky." Uculila jsem se na něj. "To tys vybral takové místo.." Dloubla jsem do něj.
"To bylo náhodně." Pokrčil omluvně rameny. "Mel, necheš se ještě teď stavit k nám a podívat se na něco?"
"Jestli mě ráno vzbudíš?"
"Aspoň ses dneska prospala, ne? A stejně jsi to stihla." Pokrčil rameny.
"Ano, kdybys mě nezavezl.. Mimochom, parádní fáro!"
"Že? Já ho miluju. Sice máme každý takové, ale dohodli jsme se, že tu nebudeme dělat moc rozruch a budeme mít jenom jedno."
"Jenom.." Zasmála jsem se. "Já si připadám něco víc jenom díky tomu, že jsem v něm seděla. A ty ho vlastníš!"
"Dobrá stránka slávy. Můžu ti taky takové pořídit."
"Neblázni!" Zasmála jsem se. "Ale chtěla jsem se zeptat, jak se vám vedlo na koncertech."
"Zase držet kytaru v rukách.. " Naznačil, že brnká na struny. "To je nepopsatelné."
"Můžeš mi něco zahrát.." Navrhla jsem . "Třeba Monsoon. Ta písnička je boží."
"Ty nás posloucháš?" Podivil se.
"Nějak jsem si tě musela připomínat. A Bill doopravdy kouzelně zpívá. Jeho hlas má takový zvláštní nádech. Jakoby medový, nebo.." Zapřemýšlela jsem se.
"Dost už chvály na bráchu. Na to je tady Claudie." Zasmál se.
"Jsou dnes spolu?"
"Brácha se někam chystal, takže myslím, že jo."
"Oh.." Vzdycla jsem. Představa těch dvou spolu mě naplňovala radostí a štěstím.
Víkend už byl tu. Claudie byla čím dál nervóznější. Taky bych byla. Ale v téhle pozici jsem jí mohla jedině uklidňvoat.
"Claudie, máme všechny domy na naší straně. Nebo aspoň většinu."
"Ty máš, já ne."
"Jsme snad sestry, ne? Zlato, jsi krásná a všechny ohromíš." Opatrně jsem ji objala, abych jí nepomačkala šaty. "Všichni spadnou ze židlí."
"Polovina z nich stojí." Namítla zase.
"Tak půjdou do kolen. Držím pěstičky. A budu ta, co nejvíc fandí."
"Hlavně, ať nezakopnu."
"Bude to dokonalé, neboj." Naposledy jsem ji objala a pak odešla ze zákulisí. V tom davu jsem si našla Toma.
"Ahoj zlato." Obmotal mi ruce kolem pasu a políbil mě do vlasů. Usmála jsem se na něj a zády se opřela o jeho hruď.
"Ahoj. Jak to vypadá s Claudií?" Zeptal se hned a Bill zvědavě přitakal.
"Je nervózní. A hodně. Ale ona to zvládne. Řekla jsem jí, že tady má velkou oporu, takže se můžu spolehnout, že ji v tom nenecháme.."
"A taky že ne." Usmál se Bill a hned stočil pohled na malou uvadečku, která nás úvodem obeznámila se situací, seznámila nás s aktuálním počtem bodů každého dívčího spolku a taky nám prozradila, že se něco podobného bude dít taky v klučičí verzi.
"To abych zase začal posilovat." Zasmál se Tom.
"Ty si teda moc věříš, že vybereme zrovna tebe." Zasmál se Georg, který se vedle nás najednou zjevil. Na tváři měl ještě otlačenou strukturu polštáře, takže bylo hned jasné, že dospával asi noční vítání s klukama. Co jsem se dozvěděla, tak seděli v hospodě až do rána. Ten je taky pěkný kalič. Myslím, že kdyby neměl kapelu v Sigmě, dokonale by se hodil do Bety.
"Jej, ahoj Mel. Tě po dlouhé době rád vidím.. Jak ses tenkrát vyspala, co?" Zasmál se Matt a šťouchl do mě. Cítila jsem, jak se Tomovy paže hned napjaly.
Báři

Life is not mean to be easy - 26

30. března 2016 v 19:40 | *Alli* |  Life is not mean to be easy
Připravovala jsem snídani pro všechny, kteří ještě spali, což byl celý dům. Neměla jsem zrovna náladu na něco složitýho, tak jsem se pustila do míchaných vajíček se zeleninou. Ale jelikož toho kluci sní víc, jak jsem schopná pochopit, i tohle jednoduché jídlo mi zabralo už půl hodinku a ještě nemám ani všechnu zeleninu.
Rozkrojila jsem poslední rajčátko, když někdo začal zvonit.
Lekla jsem se a řízla se do levého předloktí, protože zvonek je u domovních dveří a přes bránu by se neměl dostat vůbec nikdo.
Nůž jsem položila na linku a rychle si na ránu přitiskla utěrku, abych tady nenadělala loužičky krve.
Zvonek se ozval znovu a já rychle vyběhla, aby náhodou nečekaný návštěvník nevzbudil kluky.
Přes skleněné dveře jsem viděla, jak se někdo natahuje znovu po zvonku. "Už jdu!" Křikla jsem, abych ho zastavila.
Ještě jednou jsem se ujistila, že mi nikde neteče krev a odemkla dveře. "Dobrý den. Můžu vám nějak pomoci?" Prohlédla jsem si tři osoby přede mnou. Vyšší kluk s tmavými vlasy a mladá holka si byli celkem podobní, takže jsem usoudila, že budou asi příbuzní. Za to plnoštíhlá menší blondýna se k nim vůbec nehodila. A podle toho, jakou mezi sebou udržovali vzdálenost, bych si typla, že se zrovna moc v lásce nemají.
"Ehm. Dobrý den." Uchechtl se ten kluk a přejel mě pohledem. "Jsou doma Kaulitzovi?"
"A kdo se prosím ptá?" Odpověděla jsem mu mírným tónem a čekala, co z něj vypadne. Myslela jsem, že mají kluci jen fanynky, ale jak jde vidět, mají asi i fanoušky mužského pohlaví.
"Kdo se ptá?" Zopakoval po mně.
"To není zrovna důležité a pokud dovolíte, šla bych zpět domů. Maminka vždy říkala, že se nemám bavit s cizími a neposlušnými lidmi." Ušklíbla jsem se a chystala se zavřít jim dveře před nosem.
"Jsem Andreas. A kluci nás znají dost dobře. Takže kdybys byla tak laskavá a uhnula nám, byl bych ti vděčný, holčičko." Podíval se na mě opovrživě a bez mého dovolení všichni vešli dovnitř.
"Sedněte si tady. Zajdu pro Billa." Ukázala jsem na jídelní stůl a vyběhla schodiště nahoru.
"Bille?" Zaklepala jsem. "Můžu dovnitř?" Když se z pokoje ozvalo jen zamručení, brala jsem to jako souhlas. "Dole sedí tři lidi a tvrdí, že je znáte." Řekla jsem mu, "myslím, že ten kluk říkal, že je Andreas, nebo nějak tak."
"Andreas? Co ten tu chce?"
"Mě se neptej. Vstaň a pojď dolů. Čekají na tebe." Řekla jsem mu a opustila pokoj. Zase jsem sešla schody do kuchyně, abych mohla dodělat tu snídani.
Trvalo mi to dýl, než jsem chtěla, protože mě bolela ruka a navíc mě znervózňovali tři cizí lidé, kteří tu seděli a koukali mi pod ruce. A to já vážně nesnáším.
"Ahoj Bille." Ozvala se jedna z nich, když se jeho střapatá hlava objevila ve dveřích.
"Ahoj! Už jsme vás čekali."
Prohodil vesele a přešel ke mně.
"Dobrý ráno Terez. Moc to voní." Jako bych to nevěděla. Hned co vstanou, už mají plnou hlavu jídla.
"Dobrý ráno. Dneska jsou jen míchaná vajíčka." Prohodila jsem a vrazila mu do ruky talíř s jeho porcí. "Budou ti muset stačit, protože mě nic jinýho nenapadlo."
"To nevadí. Navíc je to dobrý." Pochválil mi to. "Neměli jste přijet až po obědě?" Otočil se na naše tři návštěvníky.
"Jeli jsme jedním autem. A znáš vaší Othilku." Ušklíbl se Andreas. Jedna z holek, asi Othilka, o které mluvili, se pustila do Andrease. Ta druhá ale visela pohledem na mně a od hlavy až k patě mě přejížděla pátravým pohledem.
"A kdo je tohle?" Ukázala na mě ta holka. "Nějaká vaše kuchařinka nebo Tomův včerejší objev?" Zasmála se, ale při posledním slově na mě hodila vražedný pohled.
"Terez, tohle je Andreas, ale mi mu říkáme Andy. Tady tohle je moje a Tomova nevlastní sestřenice Othila, ale říká se jí Othilka. No a tohle, je Gustavova mladší sestra Sydney, budou tu chvíli na návštěvě." Představil mi naše nové tři nájemníky. "Panstvo, tohle je Tereza." Ukázal na mě. Ani jeden z nich se mi zrovna nelíbil.
"Ahoj." Řekla jsem jim a otočila se zpět na Billa. "Seznamování s Davidem se asi ruší, co?" Jen přikývl. "Mám vzbudit Toma s Georgem? Gustav je už určitě vzhůru." Zeptala jsem se. Když je tu ta návštěva, tak by se jí mohli klici věnovat.
"Nemusíš tak kvůli nim chodit." Odpověděl mi.
"Já mám stejně v plánu jít do studia, tak to vezmu cestou." Pokrčila jsem rameny.
"Ale studio je ve sklepě." Podotkla otráveně Sydney.
"Kluků. Ale já jdu do svýho studia nahoře." Usmála jsem se na ní a vyběhla po schodech nahoru. "Gustí?" Zaklepala jsem.
"Ahoj Terezo!" Otevřel mi už oblečený.
"Přijela vám návštěva. Tvoje sestra, Andreas a Othilka, nebo jak se to jmenujou. Tak jestli bys vzbudil Georga a já vzbudím Toma."
"Jasný." Usmál se a přešel k Georgovým dveřím.
Já jsem vešla do Tomova pokoje a hned zamířila k posteli. "Tome. Vstávej. Máš návštěvu." Nic. "Přišla jedna z tvých holek, že je v tom." To ho probralo bleskovou rychlostí.
"Ne!" Vykřikl a posadil se. Když si všiml, jak se směju, došlo mu, že je to jenom sranda a uraženě se na mě podíval.
"Hele! Přijela ti sestřenice, Andreas a Sydney. A ty si nechtěl vstávat." Bránila jsem se. Jen zakroutil hlavou a já vypadla z jeho pokoje. V tom svém jsem se oblékla do pohodlnějšího oblečení a vyběhla schody do tanečního studia.
Musím překonat dojem, že ti tři nepřišli jen na přátelskou návštěvu. Nesmím soudit lidi tak rychle, mohla bych jim křivdit a to já nechci. A při tanci si dokážu tak pročistit hlavu, že se toho pocitu určitě zbavím. A nebo taky ne.
Už mi přestával stačit dech a svaly mě bolely, protože jsem tancovala bez přestávky moc dlouho, ale tan nepříjemnej pocit ne a ne odejít. A to mě pomalu dohánělo k šílenství. Odmítala jsem přestat, dokud se ho nezbavím. Moje tělo je ale zásadně proti. Cítím se, jako by mi někdo píchal jehly do zatnutých svalů. Ale pořád jsem nepřestávala.
"Dobrý no... Tohle už jsem viděla." Ten hlas tu neměl co dělat a tolik mě vyvedl z koncentrace, že se mi při otočce zamotaly nohy a upadla jsem. O středovou tyč jsem se praštila do ruky a spadla na záda. "Tak tohle teda působivý nebylo." Co tady sakra dělá Sydney?

Kam dál

- - - - - - - - - - HLAVNÍ STRANA - - - - - - - - - - - - - - - PRAVIDLA BLOGU - - - - - - - - - -